V rodinách, se kterými se setkáváme, je typické, že dochází ke vzdálení se partnerů. Formálním zrcadlem tohoto procesu je rozvod, avšak na mezilidské úrovni můžeme pozorovat spíše zánik pozitivních interakcí a vzájemného uspokojování potřeb. Partneři žijí život spíše sami za sebe než spolu. Malé ohledy, šok z proměny vztahu a osobní zranění z nich dělají cizince a nepřátele.
Avšak někdy v takovéto situaci dochází ještě k dalšímu zajímavému jevu. Paralelně spolu s ochlazením vztahu mezi partnery dochází i k ochlazení vztahu mezi jedním z partnerů a dětmi. Dítě v takové situaci projevuje strach nebo zlost vůči jednomu z rodičů, odmítá k němu chodit, stýkat se s ním, může mít psychosomatické obtíže, pláče nebo naopak reaguje zlostně a agresivně, kritizuje a obviňuje druhého rodiče z toho, že se k němu nechová dobře. Méně si však rodiče všímají, že i vztah k druhému rodiči se mění.
Příčiny těchto změn nejsou jasné a jednoznačné. Rodič, s kterým si dítě udržuje pozitivní vztah, často vidí příčinu v tom, že ten druhý se o dítě nikdy nestaral a chová se k němu špatně. Opačně druhý rodič je často přesvědčený o tom, že ho bývalý partner před dítětem pomlouvá a navádí ho proti němu. Z naší zkušenosti je situace málokdy takto jednoduchá a na jejím vzniku se podílejí oba rodiče. Přiblížíme vám tři schémata, s kterými se potkáváme nejčastěji.
Prvním schématem je, když jsou oba rodiče silnými osobnostmi, jejich vzájemné antipatie jsou manifestované a už v době soužití děti zažívaly jejich velké konflikty. Pro dítě je jedno, čím konflikt začal nebo na čí straně je morálka a právo. Čím je dítě mladší a poddajnější, tím více hodnotí svůj život optikou svých rodičů, jsou pro jeho život jakýmsi kompasem, který ho chrání před ohrožením neznámého světa. Rodiče ho však svým konfliktem postaví do paradoxní situace, kdy ať si vybere cokoliv, je to špatně. V té samé situaci má najednou dva kompasy, a každý ukazuje opačným směrem. To je pro dítě ohrožující zážitek. Čím hezčí jsou jeho zážitky s jedním rodičem, tím provinilejší a zmatenější se cítí, protože když se podívá na situaci optikou druhého, je to špatně. A to vše se může dít bez toho, že by jeden z rodičů s dítětem o situaci byť jen promluvil, nebo dokonce navzdory tomu, že ho bude ke kontaktu s druhým slovně podporovat. Pro dítě je východiskem z tohoto paradoxu devalvace jednoho z rodičů – přerámování všech společných zážitků minulých i současných jako negativních a přijmutí optiky pečujícího rodiče. Dítě místo aby zůstalo paralyzovaně stát na místě, zahodí jeden z kompasů a vydá se podle druhého. A drží se ho tím pevněji, čím nejistější ve své volbě je.
Druhým častým schématem přerušení vztahu s jedním rodičem je, když jsou síly rodičů výrazně nevyrovnané. Dokud rodiče kooperují, je vše vpořádku. Avšak když dojde ke konfliktu, jeden z rodičů v takové chvíli působí jako slabá, bezbranná oběť a druhý je zákonitě agresorem. Dítě prožívá oslabení svého rodiče velmi silně, je to ohrožení jeho vlastního života. Snaží se ho ze všech sil chránit, i kdyby to znamenalo přerušit kontakt s druhým rodičem. Vyrovnává tak pomyslné rozložení sil. Přitom opět nemusí rodiče dítě do konfliktu vůbec zatáhnout. Stačí, když dítě vidí, že jeden rodič je po kontaktu s tím druhým zdevastovaný, vyčerpaný, bojí se a hroutí.
Třetím častým schématem je situace, ve které rodič hodnotí svůj partnerský a rodinný život negativně. Oproti druhému schématu kde převládají pocity strachu a ohrožení, zde se rodič, který má v péči dítě, snaží začít nový život a zapomenout na hrůzy, ať už reálné, nebo domnělé. Kontakt dítěte s nepečujícím rodičem je však neustálou připomínkou, která ho retraumatizuje, a tak je v horším případě proti kontaktu. V lepším případě chce rozhodnutí nechat na dítěti. Dítě se však opět ocitá uvězněné v paradoxu. S jedním z rodičů má začít nový život, ve kterém se minulost a druhý rodič stává tabu. A zároveň na druhého rodiče nezapomenout a prožít s ním část svého života.
Asistovaný kontakt je intervence, která má za cíl změnit zaběhlé schéma v rodině. Pozůstává z několika fází, z nichž každá cílí na vztah mezi některými z členů rodiny. Oproti jiným druhům intervencí (terapie, mediace, poradenství,…) je asistovaný kontakt specifickým tím, že pracovník se přímo zapojuje do běžného fungování rodiny s cílem pomoci ke změně.